Doktor James Walker

Z podchodu se vyloupla zhrbená postava v černém plášti,
v rozbitém okně se zablýskly jeho oči bez jiskry,
prostorem se rozprostřel suchý kašel bezzubých úst,
nevábný pach zahalil noční klenbu vyhaslého měsíce,
posadil se na ztrouchnivělou lavičku o dvou prknech,
jak plachtu lodě roztáhl noviny dávného data,
a utřel jimi své zpocené podpaží,
o střechu koše odpadkového nechal usnout svoji cigaretu,
a její zpopelněné ostatky nechal padat volným pádem,
do hlubin plesnivých zbytků, do jámy lvové,
zasmál se...
proč, to nikdo neví,
nikdo nic nevěděl,
kdo je?
odkud přišel?
odejde zase?
...ze smíchu náhle přešel v pláč,
své šedé vlasy s příměsí plodů ulice,
svěsil do podoby dlouhých líně padajících vodopádů,
po kterých stéká všechen smutek marnosti,
táhlé vzlyky naplnily odtažité sídliště,
které se k němu doteď otáčelo zády,
a to nyní v oknech napjatě sledovalo toho muže v slzách,
...
doktor James Walker oblečen v dlouhém černém plášti,
usedavě vzlykal a seděl u zastávky na zpětný vlak,
jenže táhlé koleje už dávno pohltila jen suchá tráva,
umíral...