osudová

sedím tu.. sedím.. s rukama v klíně..
do nebe hledím.. chci skončit v hlíně..
bolí a bolí myšlenka na tebe..
jak rána holí.. vezmi mne do nebe..
vůni tvou cítím.. je jako vánek..
k zemi se řítím.. už nic, jen spánek..

hledám tvou tvářičku.. smutná se sklání..
slzu máš na víčku.. ach, moje paní..
o hrob se opíráš.. díváš se v dáli..
úsměv svůj předstíráš.. tak, až mě pálí..
nehybně stojíš.. tichounce štkáš..
čeho se bojíš ?? z čeho strach máš ??

držím tě za ruku.. chvilku se zdráháš..
však v pláči propuku brzy se vzdáváš..
„proč jen jsi skočila ?? proč jsi to chtěla ??
sama ses zabila.. zbavila těla..
ještě máš šanci.. navrať se zpět..
v možností rámci pozdravuj svět..“

sotva jsi ztichla.. otvírám oči..
kapačka píchlá.. tenhle sen končí..
okolo postele rodina stojí..
smějí se vesele.. hlasy se chvějí..
ráda jsem tady.. ve vlastním životě..
rozdávám rady.. v nebi si najdu tě..

sedím tu.. sedím.. dívám se na nebe..
směji se.. nevím.. asi jen pro tebe..