Jen noční můra...

Má duše raněna jest kopím,
ježto Životem bývá zváno.
V temných hlubinách jeho,
bezvládně zimničně se topím.
Bolestné je každé ráno,
když vidím sebe samotného
ležet jak dýchající mrtvolu.
Nad mým tělem třesoucím se
vznáší se má myšlenka depresí
plna: kocoviny, much a molů,
agónií, co zvoní jako mince,
nebo hrana v dáli, jež vyděsí.

Kolikrát již, v kouři zahalen,
sníval jsem obrazy své smrti,
kolikrát jsem zemřel a jsem stále.
Les, smrk, větev nad lanem,
pod lanem Já, oprátka škrtí…
Chladná hlaveň – se mnou na bále,
uvnitř mých úst – a potom klid…
Mé tepny plačící rudými slzami…
Puch hořící kůže potřené smůlou…
Omlouvám se, teď musím odejít.
Život není sen – to je mé poznání,
vskutku jest horším – noční můrou!