Deprese

Deprese není hloupost,
z ní se nevyrůstá
a ač jí mám už dost,
mám jí plná ústa.

Upadám dolů v ní,
hloub ke svému dnu.
Kdy přijde poslední
chvíle, v níž se rozhodnu?

Melancholická cesta,
z níž nelze sejít.
Oprýskaná ulice z města,
do něhož chodilo se pít.

V agnostických úvahách
a cynickém smíření,
v pesimistických náladách
jsme spolu, já a já, sevřeni.

Na konci duhy není poklad,
čeká tam, co nikdo nesnese –
ty buď toho doklad –
ach, má deprese!

Rozpustilas naději,
sežralas ideál…
Hynu ve své zimě, v závěji,
jak pták, co neodletěl v dál.

Smích z vedlejší místnosti,
kde po půlnoci ještě svítí,
doléhá až do morku mých kostí,
když tady sám… co mohu chtíti…

Samota u svíce,
žalostné myšlenky –
psát nebo slít se?
Slova padly do sklenky.

Monitor pálí do očí,
zní Krylova Salome nebohá,
roztrhal jsem klokočí
a proklel toho boha.

Usínám v mokvavém smutku,
konec děje mého rodu,
jsem zazděn – vskutku!
Ztratil jsem svobodu…

Mohu vše popříti?
Už jsem se rozhodnul.
Deprese! Táhněte do řiti!
Já táhnu do hrobu!