Satanův hodokvas

Z čistého nebe padal deštěm líh,
když kabaret poslední naděje dohrál
a v zaprášeném klubu zavládl klid.
Jen někdo na kytaru brnkal
v šerém rohu, kde jinakost se skrývala.

Těžká otrava chtíčem.
Klid před bouří neočekávanou.
Jen stoletá babice míchá si spiritus klíčem,
jímž říká se poslední „Nashledanou“
tomuhle světu, klíčku dekadence.

Milenci vyšli na zahrádku,
kde otrávené stromy shazovaly listí
a zoufale si šeptali verše pozpátku,
protože básněním si nebyli jistí.
V tomhle světě, květu dekadence.

I on dí:
„Umdlévám, když zrána rosa padá
Na tvá ňadra odhalená.
I raduji se, když milosrdný stín večera
Zahalí tě zas do roucha Evina.“

I ona dí:
„Mech tvých rtů vyslých soužením
Napojím svým mlékem mateřským
A dny prázdné znaveným mlčením
Naplním ti svým tančením.“

I oba zvolají hledíce vstříc nebeské zkáze:
„Krev ke krvi! Zem k zemi!“

Hledím na otrávenou krev!
Hledím na otrávenou zemi!
Zkameněl i poslední rek.
Naděje již pro ně není.
V tomhle světě, plodu dekadence.

Patos lidstva dovršen byl,
jak milenci se k zemi kácí.
Drží objetí z posledních sil,
Beethovena dozpívali ptáci.
V tomhle světě, stromu dekadence!

Konečné ticho však rozerve hlas!
Z popela povstane nový řád!
Začíná Satanův hodokvas,
Ve světě dekadence - už napořád!