Hra Prázdnoty

Nekonečná prázdnota mého nitra
mne vtahuje, do sebe pohlcuje…
Bezmocně čekám, v noci i v jitra,
že mne už spolkne zcela do své sluje.

Však zatím si pouze hraje svou hru –
pomalou, krutou – se mnou smířeným…
Tak skrčený, třepu se na zemi v rohu
a stále hloupě čekám, zahalen v dým.

Z ničeho nevzniká, neobsahuje nic,
jenom produkuje šílenství a utrpení…
Jak ranní pohled do prázdných sklenic
připadá mi vše, co vidím v tomto dění.