Sněží...na duši

Sněží...
* * * * *
Tisíc vloček k zemi padá
stříbrem mi protkávají vlasy
tajou mi na duši, stékají po tvářích
pozdě však ohřát se jdu asi:
do krbu dávno nikdo nepřikládá.
* * * * *
Na zemi opuštěná jen sklenka vína
k ní usedám, touživši necítit se sama
a strnulé ticho jen hlas můj verši rozechvívá
jejichž útržky posílám do neznáma
nasytit plamen, jenž zvolna uhasíná.
* * * * *
Halím svou tvář ve vlasů loktuši
s otiskem rtu sklenka je nedopitá
chvěju se zimou, v krbu už vyhaslo
za temným obzorem bledé Slunce svítá
a pořád sněží. Sněží na duši...
* * * * *