Pozdě...

Něco jí stéká po tváři,
ach, co to jen může být?
Slzy žalu a bolesti,
to nic dobrého nevěstí.
Nešťastná láska srdce probodává,
není nitě, co téhle rány zašívává.

V tmavém pokoji sedí,
smutně do dálky hledí.
Možná, že zde její konec je,
nezajímají jí zítřek a další naděje.
A tak vytahuje ten jed přesladký.
"Na zdraví, tak na zdraví lásko má!
Moje slova jsou již zbytečná!
Nebudu bez tebe dál žít,
proto zákeřnou cestou musím jít
a tím trápení ukončit."
Padá k zemi vyčerpáním,
jed působí,
už ji nikdo nezachrání.

Po chvíli ve dveřích objeví se on,
příliš pozdě, příšliš pozdě je zde!
S odhodláním za ní šel,
odhalit to, co tajemstvím bylo,
že miluje ji a najednou se mu cosi do srdce vrylo,
ta obrovská bolest, že už není pomoci.

Jeho oko se zastaví
a vidí ten jed v pozadí.
Chytá jedovou lahvičku
a pije poslední kapičku,
ve které smrt se ukrývá.

Proč jen zemřít museli?
Přece se milovali,
ale tak dlouho pravdu ukrývali
až dopadlo to tragicky.
Ten známý smutek cítit je stále,
je konec, už nic nebude dále.