Kabaret svět.

Ozvěnou svých šepotavých kroků,
déšť střechu stále rozechvívá,
připadám si stará,
tak stará,
obličej cizí, se ze zrcadla dívá,
mám snad tisíc roků...

Život točí klikou ohraného gramofonu,
v tom kabaretu zvaném svět,
krokem vratkým s rozmazanou rtěnkou,
ulicí plnou pestrých světel lampiónů,
nedopitou číši vína opět
do výše zlehka pozvedám,
na počest kolemjdoucího mima,
jež věnoval mi růži...

Ta růže tak zvláštně zbarvená,
trny svými zraňuje mou kůži,
krev v krůpějích je jasně červená,
srdce s jizvou novou, klopýtavě buší...

A zas s mrazivou jistotou vím,
po dlouhé strastiplné cestě,
plné stínů zakeřných,
kol luceren světel, zářících ještě,
tak častých hodinových hotelů,
k zoufání plných,
plných padlých andělů,
na stejném nároží se opět objevím...

Dál se mnou osud točí,
točí na velkém řetízkovém kolotoči,
závrať z toho často mám,
útroby se prudkou křečí vzpouzejí,
pak zvracívám,
zvracím všechnu skrytou naději
a tak stará,
stará si připadám...