Zákoutí

Ze světla jen stín
saje temné zákoutí,
jak černá díra
polyká samotu,
slzy se v něm ztrácejí
jak v hlubinách oceánů,
požírá slova a tráví v svých útrobách
jak jeskyně v lesích.

Ze světla jen stín,
ze stínu temnotu a čerň,
a samo sebe sebou skrývá
tmavé zákoutí,
živí se svou hustou krví,
jako závoj přes oči
na pohřbu zakrývá ovzduší,
zrak, duši…
Pomalu, pomaleji zabíjí obsah,
jenž v jeho přikrytí přebývá,
nelze vyjít – jsem v zákoutí…