Nevyřčení

Předbíhám mlčení... o hodiny, dny,
a mlčím ještě hloub.
A pak bezradně čekám na slova
jako na vlak, jenž už mi ujel
a já to o něm vím -
a přesto na něj marně čekám.
Však ta slova stále nepřichází
do úst,
zůstávají kdesi vzadu
na srdci,
které pak ukusují a rozžírají,
pomalu jako kyselina tekoucí na dřevo.

Tak zůstávám ve svém temném koutu,
kde na mě nikdo nemluví,
neboť nemám sil poslouchat
a nemám vůli mluvit,
přestože bych rád křičel světlo.
Ve své zřícenině citadely krvácím
myšlenkami raněn,
jak Amor uškrcen Afroditou,
která v tmavém plášti s kapucí
se připlížila z hor...