Balada o drobném chlapci

V jedné osamělé krajině
v tichém, klidném soumraku,
stál drobný chlapec.
A křičel nahlas do mraků.
Stál a díval se na nebe
a křičel:
„Nenávidím tě!“

V jednom obrovském městě,
kde barvy se v šedo vpíjely,
stál drobný chlapec
a všichni jej jen míjeli.
Stál a díval se do dlažby,
lidé ho málem rozšlápli, jako skořápku.
On šeptal:
„Nenávidím tě!“

V jedné zapadlé krajině
hořel dům a v něm mrtvoly.
A tam, se sirkami v ruce, stál drobný chlapec
a doufal, že co bolí, přebolí.
Kolem se slétali černí havrani
a on křičel:
„Nenávidím tě!“

V jednom drobnějším parčíku,
kde sem tam se čeří zrcadlo,
seděl u něj drobný chlapec
a učinil, co ho napadlo.
On přivázal kámen na nohu,
pak chvilku se rouhal ke Bohu
a těsně před tím, než skočil,
spatřil odraz svých očí.
Tak podíval se do nich
a šeptl:
„Nenávidím tě...“