Vrááána

Usedl mi na dlaň ptáček,
krásný malý zpěváček,
s modrou hebkou perutí,
jež otevřít oči donutí.

Spustil píseň rozmanitou,
o mé mrtvé lásce,
která za propadlinou,
tiše poslední slůvka šeptá,
před branou andělskou,
kde nic než zapomění nečeká.

S jejím dechem vytratil se cit,
něha...pochopení...milosrdenství,
zhasla svíce,
přetrhla se nit.

Hlásek jemný sematový,
skřehotá dál notu svou,
láska, milost, odříkání,
aby se zas stalo mnou.

Tiše poslouchám synfonii zpěváčka,
bouře uvnitř srdce drtí,
stát se tím čím jsem byl...hračka.
naděje ocáskem jak pulec vrtí.

Na dlani pár pírek modrých,
drápky poškrábaný jazyk,
já i ptáček spojeni jsme,
zpěváčkovou smrtí...nezvyk!

Na dlaň usedla mi vrána,
skřehotavě, posměvavě...
Cit? Víckrát ne!