Květy z Osvětimi

********************************************************

Zastav se, světe, na malou chvíli a pohlédni slunci do očí.
Cti je, jak kvete, jednou tiše plamen po plamínku přeskočí.
Modli se, světe, za příslib Měsíce a jeho svit.
Modli se, k Bohu též pohlédni. Dovol mi na okamžik žít.
Staň se láskou, ať mohu snívat při poledni,
ať každý hrbol lehce zvednu a s úctou vedle položím.
Staň se zdrojem, ať si sednu pod něj, jako by byl vrbou
a dokázal mi naslouchat.
Staň se mi, světe, lázní, do níž vnořím
svou duši, srdce i tělo.
A staň se mírem na zemi, ať všichni blázni a poetové
můžou tiše spát tam, kde by se jim chtělo.
Světe, stůj, než se mi rozplyneš v iluzi a strávíš se jak svíce!
Dál si křič, napadej nebo poraňuj. Ale zastav se projednou teď!
Pověz mi prosím - a nikdy pak více - jak žije můj syn.
Ať hvězdy mi dají odpověď!
Neb nemůžu na trnech spávat - jsem plná vin.
Těžce žal ve vlasech, v slzách i v šatech nosím
a v každém schledání spatřím jeho tvář, když se loučí,
když ztrácí svou mámu.
Osamělé večery, jitra, studené postele nahotou hostím.
Jednou si vyškrabeš starou ránu, co se těžko léčí!
A noci bezesné, stropy pohaslých hvězd vydláždí jen mrtvé město zapadlé do sutin.
Tak se smála a plakala prokletá i milovaná,
neprodyšná Osvětim.

Mladé kvítí mně pohřbila do masové díry,
syna nikdy nevrátí mi - to už nezměním.
A přec zůstane mohylou našich srdcí - INRI
v čase tom i budoucím.
Amen.