Strach, že se ztratí

Poslední na cestě a sám,
potkává prázdné stíny.
Chce se vrátit, neví však kam,
dál jen bloudí a pocit viny
svírá ho, nemůže se hnout,
chtěl by jít i spoutaný,
snad napoví mu noc kam má plout,
i když je zde nezvaný

Na obloze hvězdy nejsou,
ty ztratily se mnohem dřív…

V dáli se však v nadějích
topí lidé bez tváří.
Pomohou mu, zeptá se jich,
dovedou jej k oltáři,
kde řekne to své vysněné:
„ano chci jít za světlem“,
avšak při tom oči zavřené...

Slyší jen křik, volání,
jenž v útrapách jsou ozvěnou,
slabé, přesto sténání,
zve jej na kolenou,
ať pomůže snad víc než vstát,
ať též v tmách se neztratí,
ať zvedne hlavu, chce se smát,
ať zpět se víc nevrátí.