Kde jsou slzy...

Brečel bych, plakal jak andělé
nad svými padlými druhy,
jak ďábel, jenž nelapil hříšné duše…
ale nemohu, nemohu,
neboť v mém nitru vše vyschlo,
je jako koryto potoka, v němž kdysi,
kdysi dávno tekl čistý proud bystřiny,
však dnes již jen kamení se válí
na jeho popraskaném dně.
Nemohou téci slzy po mých tvářích,
neboť v hluboké prázdnotě
mého vnitřního světa, bez slunce,
jenž se nyní plní tím zármutkem,
který má zlomená křídla a nechce
odletět a zůstává a kouše jak červ,
není nic z čeho by mohl pláč vznikat,
pláč, jenž by ulevil, vyplavil a zahubil
ty smutky, jimiž se ta vnitřní
nekonečná prázdnota živí.
A čím více požírá, tím větší má hlad,
je jak bezedná studna, příkop plný
umrlých neživých myšlenek na smrt.
Tak zarudlé oči štípou a pálí ohněm žalu,
ale není vody, ani slané, jež by uhasila
žízeň po spásném pláči šeptajícím smír.
Snad mohl bych plakat pro Tebe,
ale ztrácíš se z mého obzoru křičícího tichem,
mizíš jak duch a nezůstáváš u mého lože,
které se samo přebásňuje v rakev,
již nebude chtít nikdo pohřbít, zakopat…
jen zapomenout, jen nevidět.
Do bezbřehého osamění zavrhnout
jako kacíře do exilu… budiž Ty mým exilem.
Není pláč, není život, není smrt,
pouze bezslzý nářek ticha nad prázdnou,
dutou a nenaplněnou touhou po Tvém obětí…