Prokletí

Prokletí těla,
či ztracená duše?
Otázka smělá,
smrt mi má slušet?

Já již nevím,
zda žít či umřít.
Upřímně povím,
nevím, jak se jiného věku dožít.

Proč jsi světe tak krutý,
víš, ono bolí to.
Je to sice smutný,
ale mě již skolí to.

Prokletá dívka,
netrap mě osude.
Je to jen chybka?
Jinak už nebude?

"Příteli", navštívils mě,
za to moc děkuji.
Ale nejsem přec bezmocné dítě,
tělo své Ti daruji?

Proč jsi opět naléhal,
nechtěl si jen povídat.
Na mé tělo doléhal,
opět moji bolest nevnímat.

Prokletí to asi opravdu je,
je mi hodně smutno.
Písnička života pro mě nehraje,
žíti není mi nutno.

Už prostě nemohu dál...
Ale ač ses Ty dnes mi smál ...
Já budu snad ještě bojovat...
Nebudu svůj život Tobě darovat...

Prokletí nechám odejít,
zkusím sílu mít.
Pokusím se najít sebe,
nemilovat už Tebe...

Zda to nedokáži,
dožiji se jen zkázy.
Nu, i to se může stát,
ale děkuji, že máš mě rád.

Sice majetnicky a podivně,
ale mé dík tě nemine.
Proč?Sama se ptám,
asi jinou možnost nemám...

(Prostě jen děkuji, za lásku i bolest ... )