Deprese

Po roce jsou tu zase Vánoce,
měli by to být svátky klidu,
ne však jen věčných marných slibů.
(jméno) ta se zhroutila,
a k doktorce musela.
Málem jsme volali sanitku,
řekla že je to z těch neustálých stresových prožitků.
Pak šetřit se musela,a odpočívat po obědě chodila.
Teď už se cítí líp,
a já zavřela oči a snila o tom že tohle vše je hloupý vtip.
Byla to však krutá skutečnost,
ona mi vyčítá mou nevděčnost.
Přitom nejsem nevděčná,
snažím se být statečná.
Moc se s ní nehádat,
a taky málo nadávat.
Prostě nechápu co se zkazilo,
co náš hezkej vztah zbořilo.
Teď na sebe furt jenom ječíme,
a pěkný představy si kazíme.
Nechápu co se to děje,
mám pocit že jsem bez naděje.
Říkám si proč vůbec na živu jsem,
už se neřídím tím podvědomým hlasem,
už neslyším to volání,
co mě zachrání.
Už je kolem jenom černá tma.
Jsem jak zazděná za zdma.
Jako ptáček v kleci,
tak co je to za život,přeci..
jinak bych se cítit měla,
ovšem ona mi hezký představy zkazila.
Už si jen tak říkám že lepší bude to zas,
ale láme se mi hlas.
Slza po tváři se mi koulí,
cítím se jak kdybych měla sto boulí.
Nečekám že mi někdo pomůže,
že někdo to zlo přemůže.