Vězeň

sedíš ke mně zády
opřená o ostří nože
a mažeš si popraskané rty
se slovy od krve mě dráždíš
a mačkáš mě prsty jako papírovou kouli
rozpustíš si vlasy a zakryješ obličej
abych neviděla tvuj žár
který skrýváš v duši
pak vstaneš, kopneš mě do zad
a přivážeš mi kouli na nohu
poleješ mě bezmocností
a odejdeš.
já sedím nahá
uprostřed temnoty
kam nedoléhá žádný smích ani pláč
jen myšlenky na tebe mi buší do spánků
a moje tělo hoří v plameni pohlceno srdcem.
puklina ve zdi se šíří a rozmáhá
po podlaze křiví se stíny
strop se vzdaluje a prudce klesá
v rohu se mísí současnost a budoucnost
a můj osud se rozplynul.
krčím se
zmenšuju
chci být neviditelná
a možná se mi to daří
nejsem tu
a přece tížím zemi
jsem prázdná
ale nevzlétnu
kroužím kolem
na řetezu upevněná.
nevidím tě
ale ty vidíš mě
stojíš
směješ se
a pohrdáš.