Hořkost

V sešeřelé místnosti ležím sám,
prázdné oči a roztažené ruce mám.
V odpadu světa, ležím středem já,
kam asi se poděla naděje má?

Pomalu kapka potu po čele teče,
to ticho! ticho! vše se vleče.
Zbyla touha jediná, zvednout ruce,
ať barvou pokreslí zdi moje srdce.

Na jazyku poušť, v hrdle prach.
Jsem snad sám sobě ten vrah?
Nebo tys to byla, když sebe jsi mi vzala?

Proč jen pocit mám?
Že za vše můžu sám?
To není pravda, tak to není!
Miloval jsem, to se změní?!

Už postrádá to smysl, vše jen chaos samý,
tak chutnám pocit zahořklosti, dobře známý.
Hádám, že tohle je konec, nějak tak to asi vypadá,
když člověk zůstane sám a pomalu se do země propadá.

A čas sám o sobě nikdy nic nevyléčí,
bohužel je to dnem ode dne horší.

Jenom bych rád věděl,
je-li moje srdce navždy u ní,
tak rád bych viděl,
jak se něco konečně mění.

Přijde zapomění...doufám,
jednou...určitě.