Smrt duše

Z nebe padá voda,
slunce už dávno nesvítí.
Den se snoubí s nocí,
vítr můj dech nechytí.
Nikdo už dlouho neslyšel
jak ptačí zpěv zní
a ty jsi zase nepřišel,
na mé otázky nikdo neodpoví.
Listy se prohýbají
pod tlakem padajících kapek
stromy si tiše povídají,
toho šumění snad i měsíc se zalek.
Nikdo v tom dešti neslyší
vzlyky jedné duše,
která potichu smutkem umírá,
mylně si myslíte, že hřmí,
ale to brána k věčnému snění
se jí otvírá..
Tak dál může spát listoví,
červánky, ptačí zpěv i ten déšť,
možná pak roznesou v okolí,
že jedna duše zemřela samotou v podkroví,
ale možná že se to už nikdo nikdy nedoví..