Žebrácká touha

Čas… běží a ztrácí se…
do prázdna,
do promarněné minulosti.

A já jen ve tmě duše sedím
a pozoruji ten běh a hledím
do zdi.
Neovládám sebe,
nemám, co ovládat,
jsem bezvládný,
nemohu nic,
nejsem s to žít.
Jen sleduji jak čas mi uniká.

Tolik věcí chtěl bych,
naplňovat nicotu činny.
Ale má touha je žebrácká,
má touha je po touze. Tak ani nevím, zda ji mám…

Knihy chtěl bych číst,
pak psát jak cítím list
budoucnosti se obracet.
S Tebou hledět na hvězdy,
leže, tiše, zasněně.
Přemýšlet, jak žít beze mzdy.
Bytím chtěl bych být,
uškrtit apatii plností neumělého mlčení.

A nemohu nic,
jako socha v křesle sedím
a zírám do běloby zdi,
nehybné jako já.
V myšlenkách myšlenky prázdné.
Asketická meditace
není samovolná Nirvána.

Rozpory v nitrech poznání a nepoznání,
jakoby se duše uzlovala sama do sebe
a už ani nevěřím, že by se mohla rozuzlovat.
Nevím, zda se mohu změnit,
nevím, zda-li to vůbec chci.

Nesmyslné přemýšlení o nesmyslnosti smyslů,
tak bolestivé, nechtění ublížit.
Nechtít chtění.
Žít, nebo umřít, nebo být nezrozen?
A vesmír nebyl,
ani čas, jenž mi uniká hlavou, ani touha, kterou mám jen žebráckou… a ani tu ne.