Červené střevíce

Chtíčem mohla bořit skály,
dívka s červenými střevíčky.
Rozverná a plná síly,
sbírala stonky přesličky.

Lahodná píseň jejích rtů
louku zlatila,
kdo mohl tušit těžkost okovů,
co zpoza skal ji čekala.

Na křišťálové laguně,
kde slunce slzu trousí,
odrážela se dívčině
smrt, co kosu svou si brousí.

Nebála se …

Skřivánčím hláskem hýčkala ji,
nazývala jmény něhy,
s láskou velikosti Himalájí,
čechrala ji v malé kruhy.

Cestičkou klikatou bosá pobíhala
nevnímajíce bolest kamínků.
Nálada její veselá
živila krásu červánků.

Vstříc jasné obloze náhle
připlul temný stín.
A louky jindy rozlehlé,
zmohly se jen na pár kopretin.

Kamínky ostřejší se zdály být,
obraz smrti zmohutněl.
Kam se poděl smíchu svit,
utnul se jak na povel.

Vzduchem červené střevíce letěly,
nesly s sebou splín a stesk.
Na hladinu louži krve rozlily
a v dáli ostré kosy záblesk..