Vše nakonec pláčem skončí!

Vše nakonec pláčem skončí...
...pohádka, jenž ke mne se stále vrací...
...myšlenka, jenž se před očima ztrácí...
...vzpomínka, jenž nikdy se nestala...
...sen, ze kterého jsi povstala...

Jsi zlá!
Jsi to nejkrásnější...
Jsi zlá!
Jsi to nejmilejší...
Jsi zlá!!!

Jsi vílou v noci zářící,
jsi žílou, ve které má krev je proudící,
jsi obrazem, který mé nitro sžírá,
jsi vším, co mne každou chvíli svírá...
...svírá jako blázna v kazajce
a já pouhý prodejce
jsem na mizině...
...ale je mi krásně...

Jsem na mýtině,
kde slunce svítí jasně...
Krásný výhled, jenž moc dobře znám,
tady často stojím, tady bývám sám.
Sám! Ty však jsi se mnou má vílo...
Proč? Proč tak krutě zíráš?
Proč mne v náručí pevně svíráš?
Já nic neproved, jen snil jsem o kráse,
jak každý snil jsem o spáse...

Jistě též vidíš, že spása takto nevypadá!
...spása má být tou lží?
Tou krutou lží, kde vojácí spí tak tvrdě,
skrouceni na zemi avšak i přesto hrdě
a s úsměvem na tváři?

Co jejich víly? Co jejich sny?
Co, Vládče? Ty krutý lháři!
Kde jsou ty lepší dny?

...

Vílo, viděla jsi, jak mu ti ubožáci naslouchali!?!
Vždyť jeho slova byla tak prázdná...
Oni ho v tom však samotného nenechali
a šli za jeho snem, pravda v něm žádná.
Ještěže, má Vílo, ve všem mi napovíš
a nenecháš mne poslouchat slova zrádná.

Řekni mi, Vílo,
že mne neopustíš?
Vílo, kde jsi?
Že to nedopustíš?
Vílo? Vílo!
Proč neslyším tvůj něžný hlas?
Proč nevidím mítinu a nad ní slunce jas?
Co se stalo?
Proč vidím jen stíny padlých?
Též stíny stromů dávno zvadlých?
A ten zápach!?!
Vílo!!!
Ztrácím se, hrdlo se mi svírá
a ruka, noha též se vzpírá
a nechce jít dál.

Vílo!
Proč jsi to dopustila!?!
Vílo!
Proč jsi mne opustila!?!
Vždyť tvá slova pro mne byla vším...
Věřil jsem tvým krásným větám...
...lžím...