Mrazivý sonet bez vůně

Co v každé budoucí vteřině
bez tebe tak bolestně mrazí,
když chladno je i v peřině
a další chvíle jsou jak vrazi.
Čas v osamění je jak v hrobě
a lidi kolem jsou jen stíny,
tak mé srdce volá k tobě:
prosím, odpusť mi mé vinny.
Seberozpadání v nevědomí,
s myšlenkami vedle tvého těla;
a já sám, bez myšlenky, roním
slzy, za to, abys chtěla...
A nic nezmůžu, vím to, vím,
však chci abys mě provoněla...