Pocity

Ach jo,a je to tu zas.
Mám pocit že mám zlomenej vaz.
Možná že smrt je nejlepší řešení,
já mám takový divný tušení.

Mám utýct z domu?,
nebo se svěřit...ale..komu?
Pořád se jen hádáme,
mám pocit,že vlídný slovo pro sebe nemáme.
Často to řeším pláčem,
mám pocit že jsem hráčem.

Hráčem,který se jen hádá,
jak nebezpečný jed hada,
jak kamínek co padá,
jak beznaděj a zrada.

Prostě už si nerozumíme,
a naděje si navzájem kazíme.
Tak jak když voda protrhne hráz,
tak jak nepříjemný mráz,
všechno má najednou kaz,
všechno má jíný ráz.

Pořád na sebe jen ječíme,
a to hezký mezi náma bortíme.
A já nechápu co se změnilo,
co všechno to hezký zkazilo.