Pro tebe...

Tohle ráno bych si ze všeho nejvíc přál,
vědět jak je ti a daří se ti jít dál.
Naději mám, že jsi šťastná,
snad je tvá mysl stále jasná.

Snad už ji žádný hněv nekalí,
snad tě všechno přebolí...

Ale ani to už vědět nesmím, slovem jsem to slíbil,
ač lásku k tobě stále cítím, tak jsem tě pustil.

Posledně jsi mi napsala, že beze mě máš život lepší,
k tomu obracím své naděje, to je jediné, co mě těší.
Protože úsměv tvůj je ten největší dar
a ničit ho by byl nejhorší zmar.

Tvoji tvář mám stále v mysli,
asi se nikdy neztratíš
a mé ruce k zemi klesly
když vím, že se nevrátíš.

Jednou jsem ti řekl,
že v lásce je smysl můj.
Proto je mi tolik líto,
že nemohu být stále tvůj.

Pocit mám, že další místo v srdci nenosím,
zase vidím, že dávno není srdcem mým.

A tak tvoje rozhodnutí,
stále jen mě k smutku nutí.
Protože vším mi bylo smět milovat tebe,
bez tebe je pro mě peklem dokonce i nebe.

V mysli zase jen tvůj obraz mám,
je překrásný, v jeho barvách se propadám.
Dnes je u mě zase šero a temnota,
není pro mě nadějí, snad jen samota.