Pohled hyeny

Šťastně, jak hlupák ve svých nevědomých vizích, jsem čekal,
že zas bude moci má touha alespoň zpola býti naplněna,
že budu moci seskočit, po chvilce nekonečné, k tobě ze skal,
abych se pro další pusté časy moh´ nadechnout z tvého jména.

Skočil jsem, ještě v naději, již mívají stromy, že vykvetou.
A v tom němém pádu, zatím slepého očekávání, počínala
pomalu vstávat z hrobu nedávno umrlá beznaději, s větou,
v níž zpřerážela žebra myšlenek naděje, jež jen lhala.

Po krutém dopadu na tvrdou realitu, po zlém vystřízlivění ze sna,
jenž byl v letu, přišel pohled zhnuseného světa, tak drze, mstivě,
jakoby měla býti zavražděna po svém působení každá Vesna,
tak přišel pohled hyeny osudu, jež sama, co stvořila, sežere závistivě.

A nakonec nic. Nedočkal jsem se a zůstal jsem sám jako vyhaslé slunce, co už nezasvítí,
však ještě zbyla (bohužel? - bohudík?) v jádru, v jeho srdci, rozžatá svíce upřímného plamene,
jež dále bude čekat, dokud bude moci, aby mohla hřát srdce tvého slunce, které chce míti.
A proto znova čekám, a zavrhuji i tu Léthé plnou lihu, jež láká duše smutkem zmámené.