V úsvitu slunce

Ve svitu slunce probuzená,
nahá žena sedí sama...
Je tichá, prázdná, zneuctěná.

Co stalo se včerejšího večera?
Ptá se s pláčem a dobře ví...
Kdo připlížil se zašara?
To nikdy nikomu nepoví.

To tajemství půjde s ní do hrobu,
však šrámy na srdci jsou.
Chtěla by zabít toho pobudu!!!
Staví se, ale nohy ji nenesou.

Má se litovat, má plakat?
Chce řvát do celého světa, chce nenávidět,
Kde je smích, kde jsou naděje, kdo má se kát?

Koho ptát se má...

Stále cítí na těle jeho pach.
Tu špínu drhla celou noc.
Její život bude v obavách,
Kdo přijde na pomoc!

Snad uchlácholí ji v náručí,
snad obejme, pohladí, poradí..
upřímně podívá se do očí...
" To nic, to přebolí"

A snad těm pohádkám uvěří,
jak malá holka zachumlá se do peřin
a vstane s příštím úsvitem.