Hrozný den ...

Neděle, hrozný to den,
zase cítím, nesplní se sen.
Nelze mi popadnout dech,
tak už mě živote odejít nech.

Ne, bouří se mé tělo,
mně se dnes ještě umřít nechtělo.
Tak ráno ještě otevřu očka,
tělo se však další rány dočká.

Je pondělí, ještě horší den,
nelze mi vstát na nohy, to je zlý sen.
Bohužel není to sen, skutečnost,
odejdu náhle tedy na věčnost?

Cítím se zle, celá se třesu,
bolest si z tohoto světa odnesu.
Zatoužila jsem trošku žít,
ale v této krutosti nemám sil dál jít.

Odpoledne mě křísí v bílém plášti,
mě se jen bolestí čelo svraští.
Vstala jsem, ale opět padla,
má naděje tedy nadobro uvadla.

Je úterý a ještě tu jsem,
ale v očích smutek stále jen.
Tělo se bouří, duše zas souží,
topím se v kyselinové louži.

Je středa a myslím na tu hrůzu,
však večer z posledních sil pohladím múzu
a jdu opět mezi vás sem,
hned je trošku lepší den.

Bolest na duši stejná je,
ale vstala jsem, že by naděje?
Nu, slabá to touha, vím,
ale i tak, jsem ráda, že se zas postavím.

Chtěla bych mnohem více k žití,
ne stále v bolestné bezmoci býti.
Často chci přestat už bojovat,
život konečně nebesům dát.

Ale je stále více chvil,
co má duše křičí, žij!
I po dnech smrtelné bolesti,
nechci žít jen v neštěstí.

... nechci přes vše bolavé umřít ...

... chci žít ...