Čerň života a chlad smrti

ČERŇ!...ČERŇ!

Je mi ještě mnohem více černě,
než těm dvěma, jenž šli domů,
potom, co se spolu utopili věrně
v blízké řece u kostela bez zvonu.

Smrt jenom taková skromná byla,
kšeft vzala za kávu a cigarety,
rázem tragikomičnost žití nabyla
svá předurčení a padl mi na rety

CHLAD!

V pekelné záři slunce poledního,
v červnu, kdy roje včel vstávají,
vše zmrzlo! K ledu, srdce tího!
Křehký liste, bílý březový háji!

Přesto sladkost vzduchem kráčí,
jak na cestě křížové šli v kopce,
ale břemenem svým neoznačí
budoucí věky, však taky spočinou v hrobce.

CHLAD!