Tvá pohádka...

Stojíš na hraně rozhodnutí
a slzy nutí tě sklánět hlavu.
U srdce bolesti bodnutí,
měla jsi snad říci pravdu...

Plavé vlasy stékají ti do čela,
dívenko nesmělá,
ty pohádku už jsi nechtěla.
Toužilas být dospělá!

Teď neseš svůj úděl
a pod srdcem plod.
"On" snad tě jen sváděl...
Ve tmě opřel tě o plot.

Nyní vzpomínáš na dětské hřiště,
na naivní sny,
jak vše bude hezké...
Sama ses vrhla do té tmy!

Postávalas na ulici,
svou krásu dávala na obdiv.
Slzy stékaj po tvé líci,
život se ti náhle zvrh.

Najednou nejsi malé dítě,
matkou jsi se stala.
Jsi sama,lidi odvrhli tě.

JEN PO POHÁDCE SE PTALA!!!