Střep...

Vzala jsem střep k sobě,
řežu do sebe, kvůli Tobě.
Zajíždím do kůže, krvácím,
smysl života již vytrácím.

Střep vjíždí do mé kůže,
již nepokvetou mi růže.
Prostě krev jen stékat bude,
poteče po těle, prostě všude.

Střep tlumí bolest duše,
ale ty jizvy nebudou mi slušet.
Ani v hrobě, až mě tam dají,
ústa se náhle vůbec neusmějí.

Ten střep proniká do mého těla,
jsem celá zoufalá a rozechvělá.
Bolí to, ale méně, než bolest v duši,
asi mi tedy ta krev po těle "sluší".

Střep řízne do ruky, do stehna,
nezastavím to, bolest neznám.
Znám, ale jen v duši, srdíčku,
tělo zničit lze kažkou chviličku.

Střep řeže do mého těla,
ač jsem takto skončit nechtěla.
Nevím, jak dál, tak přebíjím bolest,
vím, jsem absolutní zoufalec...

Střep...ničí moji kůži,
dívám se z okna na růži.
Ta by také dokázala zkrvavit mě,
ale já mám ze sklenky střep, jsem na dně.

Střep je v mé ruce a řeže kde může,
nikdo mi v tomto prostě nepomůže.
Jsem zoufalá a chci křičet bolestí,
můj život je jedno velké neštěstí.

Střep pořezal mé celé tělo,
umřít se mi nyní chtělo.
Ale žiji, tak musím bojovat,
nesmím život jen tak "darovat".

...ale možná měla bych...