...ztráta bolí.

Po chodbě kráčela s hlavou sklopenou k zemi.
Oči jí pálily od slz, které prolila pro něho.
Těžké bylo vzpomínat, však horší bylo zapomenout.
Balancovat mezi pevninou a mořem.
Mezi tichem a hlukem.
…
Zrychlila.
…
Skoro už utíkala před pohledy lidí.
Však vlastní stín ji brzdil.
Musela na čerstvý vzduch.
Vyběhla z budovy…
Utíkala k nejbližšímu zašlému koutku.
…
Plakala.
…
Dlouhou dobu tam seděla.
Tělem jí cloumaly vzlyky, jako vítr cloumá stromy.
Vzpomínky přicházely s přílivem – příliš rychle.
Avšak odcházely odlivem – příliš pomalu.
Vodopád pouhou touhou nezastavíš.
…
Zavřela oči.
…
Šla pomalým krokem zpátky k té budově.
Našlapovala velmi zlehka, jako by se vznášela.
Její rty byly upřímně tvarované do úsměvu – i její oči přestaly lhát o radosti.
V uších jí zněla stará píseň, kterou slýchávala už od dětství.
…
Otevřela oči.
…
Stála u velké brány.
Chyběl jí už jen krůček k tomu, aby se vrátila zpátky.
Sešla z cesty na trávník. Větřík si pohrával s jejími vlasy.
Pohlédla daleko do nebe – dlouho pátrala po obloze.
Pak jejím tělem projel nepatrný záchvěv.
…
Usmála se.
…
Kdyby se lidé okolo ní pořádně zahleděli do nebes.
Přestali by si ťukat na čelo.
Nad ní létal nepatrný andílek – krásný přesto tak silný.
Viděla ho. To on…
…
Odcházela.