Ještě není ráno...

Ještě nejsou ani 4 hodiny,
ještě prostě není ráno,
nemám ani kousíček rodiny,
není mi asi v tomto světě přáno.

Utápím se víc a víc,
nechtěj mě více zraňovat,
mám zkrvavenou líc,
budu život svůj darovat.

Dám krev i své tělo,
chci prostě odejít,
umřít se mi nechtělo,
ale chci již klid mít.

Píši od srdíčka, nevím, jak dál,
chtěla jsem bojovat, prát se o život,
naděje odešla, život se mi jen vysmál.
Veškerou šanci zlý "pán" ve mně probod.

Holka, tak se vzpamatuj, říkám si,
ale nelze to, slzičky padají,
otloukám se o zdi, procházím čímsi,
klid a spánek mi nikdo nedají.

Chce se mi křičet, řvát,
jsem zoufalá, zničena, to nelze vydržet,
neumím řvát,ale nebudu se již ani smát?
Tak ano, má to tak být, nemusíš mě podržet.

Zoufale křičím do tmy,
nechci ještě odejít,
nechci, ať se zas setmí,
chci ještě chvilku žít.

Na všechny myslím, moc,
nemám ale naději dále žít,
neprosím nikoho o pomoc,
jen jsem chtěla ještě tu být.

Zvracím krev a tělo se chvěje,
co je, proč a proč,
co se to zase se mnou děje?
Do nového života vkroč...

Říkám Ti to stále dívko utrápená,
udělej ten krok, jdi dále,
přijde určitě ta vytoužená změna.
Ač cítíš, že máš již na mále....

Tak udělám krok vpřed a zase spadnu,
já již nechci toto zažívat,
padám jen dolů, prostě ke dnu.
Jak mám dále bolest "užívat"?

Ne, již ne, prosím, nemohu dál,
nech mě již v klidu odejít,
sic nejsi žádný král,
i tak mohu nebe najít...

Chci žít, lásku nějakou mít,
nedaří se, co více říci...
Musím jen asi nyní umřít,
projít peklem a čímsi...

Ještě není ráno,
bolí Tě tělo i srdíčko,
je to prostě tak dáno,
neužiješ již letní sluníčko...