Sonet předsmrtný

Svírán bodavou bezmocí,
jako botou ze Španěl,
spílám sešitými ústy do nocí,
i když nemám, koho bych haněl.

Úplňkem bloudím beznohý,
vlastně ne já, to můj stín -
vždy nevěřící vzývá bohy
a s démony z druhů hlín

vybírá tu, jež bude chladiti,
v níž však ni zima nebude,
zve červy na hostinu, jež to sní ti
maso z tvých kostí, po tom, co krev vypijem.
Tak stín se stíny chodí všude,
vybírá strom na rakev a sýčka, jenž zapěje rekviem.