Bez krásy a bez sebe

Seděl jsem u lesa tenkrát
a díval se na tu mou zem,
do níž přál jsem si se odebrat,
očarován slunce a trávy kouzlem.

Nevýslovný smutek ochromil
mou chuť nový čas přijmout
a vesmírná samota těchto chvil,
radí mi podzemními řekami plout.

Až k řece Zapomnění – Léthé,
a ne napít se tam, ale utopit.
Nemohu sám zvládnout vidět jak kvete
třešeň, ohýbat se smrky ve větru a měsíc svítit.

Vše krásné zapomenout,
pak nebude mi ničeho líto.
Pak už v samotě nebudu hnít,
budu bez sebe.
Vlastně už vůbec nebudu.