DOUFÁM, ŽE POSLEDNÍ VEČEŘE SMUTKU PŘED SMRTÍ

Vzdálené hlasy,
prý tvých přátel věrných,
zní zlatě jak pšenice klasy.
A opodál tvá samota časů zlých.
Sama s tebou,
A Blaničtí nepřijedou.
Samota - možná že chtěná,
možná že nutná,
matná, bílá jak stěna
a jako omítka chutná.
Ale tak nekonečně bolestivá…
a lstivá…

(a odvedle hlas: ten tam je sám, chudák)

Tak sám se sebou přemýšlíš…
Na co vlastně čekáš?
Smrt stále není, není blíž.
Tak si ten sladký život zvlaž.
Že se plní přání?
To je jen zdání.
Prázdno po pláních
jak vítr se nese
v krajině, kde sníh,
napadal v lese.
Prázdno a smutky a žaly…
Jen ty hlasy z dáli se smály…