Lidé všech věků

Třpytivé slunce nás už jen posledními zlatavými proužky něžně hladí po tváři a mizí v dáli,
uloží se k spánku za obzorem, tam, kde nadýchané obláčky jsou ložem nebeskému králi.
Nebe se nad námi halí do hvězdného pláště,
nadchází vlahý jarní večer, vybízející k čisté lásce bez záště.

Stisknu její ruku hebkou jak sametový kvítek,
jemňounce se zachvěje a ovine kol mého těla jak hedvábný šátek.
Vlasy, vlnky houpající se na poklidném moři, jí přes ramena plynou
a sálají barvu tak temně čarokrásnou, že vedle ní ostatní krásy hynou.
pohlédnu do zářících očí, hlubokých křišťálových studánek, svitů hvězd jasných,
na chvilinku přivře víčka a já jemným fouknutím rozptýlím hvězdný prach na nich.
Její zvonivý hlas mne něžně hladí po srdci, přeji si aby mluvila stále,
půvabným sladkým hláskem, jakoby patřil překrásné lesní víle.
Pomalu jí pohladím rty, přitáhnu k sobě blíže,
její polibky chutnají po jahodách se smetanou, slastné červánkové růže.

Dospěli jsme k zdi ohromné, za níž prý je možno zříti nadpozemskou krásu,
kde člověku počne krev v srdci vřít a on zůstane stát v okouzlení, toť magickém lasu.
Zeď roste do výše, hrozivé bodáky, nelítostná armáda ji věnčí
a hrozba se nad ní vznáší- kdo přeleze ji, běda mu, zle skončí.
Já však láskou pobízen nedbám na výstrahy,
láska mi dodala značné síly a notnou dávku odvahy.
Smička provazu vzduchem lehce zasvištěla
a já hbitě zdolal jsem zeď, pohasla všechna světla.
Mé oči hltají každé zákoutí nevídaného kraje,
líbezná zahrada s jezerem vrozeným- já ocitám se vprostřed ráje.

To jezero podobné pohádkovým skrytým v temném hvozdu
skví se jak nebeský květ rodící hvězdu.
Nad hladinou, loži kde se křišťál s průzračností objímají,
lehounké šedobílé závoje mlhy se jemně chomítají,
svit luny jim maluje stříbrný nádech,
mírný vánek je posílá tančit v párech,
květenný strom jim se zanícením tleská.
Břeh v náručí vodu laská.
Vprostřed jezera labutě sněhobílé,
jak májoví milenci ve chvíli milé
radující se z nesmírné lásky a mládí,
perutěmi zatřepají, křídlem křídlo pohladí.
Nad květy okolní louky line se sladký zpěv slavíka,
v něm líbeznost a lahodná lyrika,
pestré květiny odpovídají omamnou vůní
a vděčný slavík se jim vroucně klaní.
Rudá růže v rozverné náladě
posílá své hebké květy po vodě.
Zářivá luna sleduje to veškeré dění,
ve vzduchu je cítit harmonie láskyplného opojení.

Jen tyto sady se mohou chlubit nejskvostnějšími květinami,
jež ani v noci květ nezavřou a hrají duhovými barvami.
Tiše jeden libý odejmu ze zeminy,
mohutné zvony mi poklidné srdce rozbuší, neb zalévá mě pocit viny.
S ostrou bolestí, jakou by mi dýka v prsou způsobila, navracím se nazpátek,
nemohu se dočkati radosti mé milé v tento líbezný pátek.

Mé nohy se ocitají na pevné zemi, skrápí mne déšť úlevy,
náhle mne třeskutě bodne křik dravý, hysterický, pronikavý.
Má milá v leknutí strnula na místě,
lidé vybíhají z domů tmavých do ulic, vím ale, že vidí mě, to je jisté.
„Chyťte zloděje!“ zlá baba si ve svém pokračuje, dosud skrytá v zákoutí stromů,
teď na mne zkřiveným prstem ukazuje a já vím, že se dnes již nedostanu domů.
Roj sršní mne obklopil, tu a tam zaleskne se bajoneta,
já nyní obklíčen armádou nekladu odpor, nýbrž s důstojníkem se znám po dlouhá léta.
„Pusť mne!“ obracím se na něj s výzvou, on opáčí:„Já rád dopřál bych ti,
neb zhora by se poté na mne sneslo surové krupobití.“
Královské vojsko mne vleče do žaláře,
já kráčím dobrovolně, leč o králi přeci jen smýšlím v dobré víře.

Uvržen do kasemat nemohu se dočkat rána,
mrazivé stěny mě tu tísní, a pocit nejistoty, jaký je můj osud a co teprve má milovaná.
Zavírám oči, avšak zlé sny mě řinčením řetězů celou noc probouzí,
jsem v tesklivém rozpoložení, neb mi nyní vše milé schází.

Ráno stanul jsem před králem, jež byl obeznámen,
jeho tváře ustrnulé, bez barvy, hrubý tesaný kámen.
„Ty jenž ses opovážil hanebným počinem zneuctít moji královskou zahradu,
již vícekrát nespatříš světlo denní, budeš trpět a skomírat o hladu.
Uvrhnu tě do té nejchladnější, nejtemnější kobky,
jež bude tobě jediný společník po celé dlouhé roky.“
Já, jenž vinu uznávám, mně přec přísný trest býti zdá se,
neohroženě vracím králi pronikavý pohled a hájím se:
„Pro květinu mne chcete trestat? Za to že jsem své milé chtěl dopřát potěšení?
Milovat je zločin? Cožpak pro to, králi, nemáš špetku pochopení?
Uvězníš mne pro mou radost ze života a čistou lásku? Jak se krása může projevit, je li uvězněna?
Dal jsem jí svobodu a chtěl jsem ji roznést, lid mi jistě pravdu dozná!“
Avšak jaký to můj strašlivý omyl,
rozhlédl jsem se kol sebe, lid svorně hlavu sklonil,
dokonce ni jeden z mých přátel nevydal pouhou hlásku
a já si uvědomil, že celý svůj svět vložil jsem v prohranou sázku.
Zdrceně si prohlížím známé tváře, nejbližší ženy táži se:„Má dívka tu není?“
„Kdepak chlapče, od té noci, co zajali tě, není k nalezení.“

Na věky uvězněn. Pro jediný květ, pro dívku, pro níž bych se vzepřel celému světu,
teď se celý svět vzepřel proti mně! Kdy opět spatřím tu líbeznou duhu pestrých květů?
Nikdo se mě nezastal, lid jen mlčky sledoval jak rozhodují páni,
copak hadroví maňásci, od nichž se jen čeká poslušné chování.
Zvonce kolem krků a vyhnat je na pastvu,
to nejsou přátelé, nýbrž bídné hyeny, jež z prospěchářství pějí králi slávu.
Každý se bál projeviti jediným slovem,
každý chránil jen sám sebe a pohrdal přítelem.
Nejbližšími zrazen,
navždy zatracen.

Stromy šumí žal a lítost, růže pějí tesklivě,
vánek diriguje žalozpěvy, konvalinky hrají úpěnlivě,
slunce pláče na obloze, luna ji v noci nahradí,
moře žalu nyní zalévá zoufající kapradí.
Už dávno vyznělou hraje příroda melodii,
již jsem své roztomilé dívce básníval, jak nesmírně miluju ji.

Škoda člověka, jež poznal dokonalou lásku,
že nepoznal i přátele, ale pouhou tvárnou masku.