Návrat

Vítr se opírá do nazlátlých korun stromů,
skoro každý den v tento podzimní čas.
Doprovází mě cestou domů,
jako tichý a uklidňující hlas.

Těším se na svou milou,
až znovu obejmu ji v náručí.
Pozvednu vší silou,
ten klenot, co mi lásku zaručí.

Přibližuji se každým krokem,
k té vy toužené citadele míru a svobody.
Nejdu již pomalu, ale skokem,
shlížejíce na místo strašlivé nehody.

Na okraji potemnělého lesa,
leží krásná dívka v bílém šatu.
Její šíje pomalu k zemi klesá,
padá na měkkou lesní vatu.

Obličej ztrácí barvu a jas,
život uniká z křehkého těla ven.
Rudá krev barví černý dlouhý vlas,
po krásné panně zbyl jen pouhý sen.

Kdo může být strůjcem tak krutého činu,
možná démon či ďábel sám.
Jemu bych měl dávat vinu,
vždyť znám produkty jež tvoří jeho krám.

Asi je ode mě velmi naivní,
věřit ještě na lidskou spravedlnost.
Teď, když zřím ten obraz morbidní,
v tuto podzimní rovnodennost.

Vítr začal znovu vát,
slunce za dalekým kopcem svítí.
Má princezna bude už věčně spát
na oltáři z drobného lesního kvítí.