Nokturno

Má smutná nokturna
hrají mi v samotách,
v bezesných nocích…
Mé tělo je urna,
v níž leží popel snah
a zardoušený smích.

Patlám se v patosu,
sám ve svém úmrtí,
jak pro slzu slza…
Pod tíhou nánosu,
jež bez váhy drtí
a mezi zuby vrzá,

pod tíhou myšlení,
bezmoci a tichých
slepých zel,
jež jdou jak členi
sdružení, či sníh
jak padá do kouzel,

čar a jiných světů.
A ještě sladká zdá se,
ta hořkost pelyňku.
Když z jeho květů,
utěšuje a tiše ptá se
Smrt na záminku.