Her world, her word, her sadness

Tiše sedí
v rohu skříně
po tmě
sedí tam
objíma plyšového medvíka
a pláče

pláče nad životem
jaký ji osud připravil
láska je jejím sněním
smutek a samota realitou

dívka visícími šaty zakrytá
vzlyká a nic neříká
ty slzy jež ji kapou z tváří
a vsakují se do jemného plyše

ty slzy bolesti
bolesti srdce
může srdce bolet?
může se mé smát?
může mé milovat?

říká si..

její srdce bije pro ni
a však její mysl
myslí na jiného

slyší ty hlasy
z venčí
tam kde slunce rozlévá své paprsky po obloze
tam kde jsou oni šťastní
tam kam ona nepatří
a nikdy nebude

má svůj svět
v kterém v hlavní roli účinkuje jen ona
a její kousek plyše s korálky místo očí
chtěla by
patřit tam ven

ale když slyší ty hlasy
které se baví o ní
nemůže
ví, že by jim moc ublížila
aspoň tak jak oni ublížili jí

to však ona nechce
zacpává si uši
aby neslyšela ty něvěrníkovi lži
nechce, nechce slyšet

pomalu pohybuje rty
a brouká si melodii
z dětství
kterou nikdy nezapomene

Vrací se vzpomínkami
zase ten pláč
ten palčivý déšť

chce zapomenout
zapomenout na celý svět
vstává

vydává se na cestu do toho světa
nic na tom není jen otevřit dveře
ostré světlo ji oslepuje
a ona vidí ty dvě postavy

už se nebaví
dělají něco co ji přimrazí k zemi
a ještě ke všemu si ji ani nevšimnou
náhlý nápad
,,co takhle zalézt zpět a dělat jako by nic"
NE

začně křičet
postavy se otočí
udiveně na ni hledí

z úst se jí řinou slova
nevnímá je
ani odpovědi
když domluví
sebere ze země medvídka odejde

pryč

snad si uvědomí jak jí ublížili
ale pro jistotu
aby se ochránila
se musí rychle dostat zpátky
,je tam sice smutno ale dobře,
do svého světa...