Trest za lásku

Dnes byl krásný slunečný den,
celý jsme ho strávili spolu.
Právě se mi vyplnil můj velký sen,
řekl jsi mi: "Miluji Tě", já chci to slyšet znovu.
Bohužel jsem to neslyšela jen já, byl u toho i nezvaný muž,
jen co vylezl ze své skrýše, hned na Tebe tasil meč a vytáhl i nůž.
Chtěla jsem Tě chránit, chtěla jsem se za Tebe bít,
v tu chvíli jsem pochopila, že není nám souzeno jeden druhého mít.
Než jsem stačila cokoli udělat, než jsi vytáhl meč,
vedle nás se otřásl celý keř.
Další muži, další zbraně, všichni byli proti nám,
oba jsme věděli, že nemá cenu se bránit, ať stane se to, co stát se má.
Svázali nám ruce, do vězení v podzemí nás vedli,
bylo až příliš jasné, že poslední chvíli v cele jsme pro sebe měli.
Zeptala jsem se Tě: "Proč kvůli mě zemřít musíš?"
Tvá odpověď byla jasná: "Ty jsi jen obyčejná dívka- pro mě však milovaná- ale já jsem rytíř"
Po tváři mi slzy stékaly, tak tohle je spravedlnost života?
Proč se všechno tak lehce do sebe zamotá?
Padli jsme si do náruče, poslední vzpomínky na sebe si do srdcích vkládali,
myšlenky, černé jako mraky, ze všech stran na nás padaly.
Netrvalo dlouho, někdo nás od sebe surově odtrhl,
svým opovrženým pohledem- další člověk nás zavrhl.
Naše, ještě spletené prsty, se už pomalu rozplétaly,
naše oči se na sebe naposled láskyplně zadívaly.
Poté přišli další nepřející muži, řekli nám tu krutou a zlou pravdu,
Tebe čeká poprava a já musím odejít daleko od tohoto hradu.
Muži nás spoutali, i s námi odcházeli, náhle jsem zakřičela: "Stůj!"
Všichni se na mě podívali, řekla jsem: "Vyměním jeho život za svůj."
To je však nenadchlo, zlomyslně se zasmáli a dál s námi pokračovali v cestě,
nevěřícně jsi se na mě usmál, tak nádherně, tak měkce.
Byla jsem dojata- jdeš po cestě, která vede k Tvé smrti a přesto na mě myslíš,
za zatáčkou stáli lidé, popravní píseň už bubnovitě hrála, také už ji slyšíš?
Došli jsme k popravišti, byla jsem souzena i tím, že se musím dívat na Tvoji popravu,
dovedli Tě nahoru, poslední pohled, poslední vyzníní lásky a pak- gilotina Ti spadla na hlavu.
Horoucí výkřik, co se přes všechny nesl, v tělech z něho tuhla krev, to vše byl můj hlas,
zavřela jsem oči, ten pohled se nedal vydržet, chci zpátky vrátit čas!
Vím, že ty časy se už nikdy nevrátí, teď je ale řada na mě,
musím co nejrychleji odejít od hradu, daleko pryč z téhle země!¨
Všichni lidé se na mě zadívali, pochopila jsem, je čas odejít,
šla jsem, neznámo kam, jen na vše zapomenout a začít znovu žít.
došla jsem ke skalnímu městečku, kde se skály táhnou až hluboko dolů,
a najednou jsem si byla jistá, že bez svého rytíře dál žít nemá smysl a ani dál žít bez něj nemohu.
Došla jsem až na kraj skály, pomaloučku a odvážně,
z výšky jsem se koukla dolů, rychle a rozvážně.
Dole byl věčný svět, jenž se mě už netýká,
právě se má myšlenka smrti dotýká.
Zemřel můj rytíř, ačkoli na vině jsme byli oba,
k těm lidem mě už táhne jen nenávist a zloba.
Já se nenechám nepotrestanou, prostě to musí tak skončit,
stačí už jen krůček a ze skály skočit.
Naposledy jsem se rozhlédla po okolí, naposledy jsem se nadechla,
udělala jsem krok do prázdnoty, ta mě dolů zavedla.
Při pádu mé myšlenky patřily jen Tobě,
nemohli jsme spolu být na zemi, budeme spolu alespoň v hrobě.