Prchám strachu..hledám štěstí...

Šíleně rychle se mění den v noc,
já běžím a hledám, potřebuji pomoc,
oporu, útěchu, konejšení,
aby mě někdo přivedl ke snění,
abych zapomněl na tu bolest,
v mých uších již známý strachu šelest,
jak děsí mě, stíhá mě, aniž vím proč,
života mého hrůzný kolotoč,
nelze ho zastavit, ani nepočká,
jediné, čeho se moje duše dočká,
je příšerný, hrozivý, úděsný strach,
když vím, že pro všechny jsem míň než prach,
i zrnko písku, i blecha v kožichu,
je víc než já, šeptám si potichu,
věřte - je to snazší, než říkat to nahlas,
když určitě víte, že nemělo by to ohlas,
když víte, že nikoho nezajímáte,
když víte, že z života nic nemáte,
že umřete sami, bez přátel, lásky,
že už v patnácti máte na čele vrásky,
z života bídného, do kterého jste spadli,
aniž byste chtěli, a třeba kradli,
prostě jen tak, bez varování,
jen že nechce vás matka - ta cizí paní,
nevíš proč, prostě bez důvodu,
jediné co chtěla, abych nebral jí svobodu,
neplakal, nechtěl, to co chce každý,
co tu - paní - nejspíš tak dráždí,
že bych chtěl utěšit, pochovat, pohladit,
na frekvenci - lásky - naladit,
a být šťastný, ať je to kde je to,
rozhodně lepší, než - tohleto,
útěk a schovávání sebe samého,
před lidmi - rodu tak krutého,
já však už vím, kam uteču,
...do nebe, za štěstím, kterého se mi zde nedostalo.