Ponížení ...

Tvé nadávky, velmi sprosté,
bolí to, bolí, je to prosté.
Ponížení mě ti dobře dělá,
pláči a chvěji se celá.

Říkáš, že chceš zohavit mé tělo,
aby se jinému muži ke mně nechtělo.
Chceš zranit i nitro, moji duši,
bezmoc a nemoc že mi sluší?

Zbláznil ses?Jak můžeš být tak krutý,
nechci volat policii, to snad není nutný.
Tak neubližuj a zamysli se nad sebou,
co ještě tvá ústa a ruce mi provedou?

V horečkách jsem ti vařila,
vše zvládat stále se snažila.
O tvé děti se starala, ač to lehké nebylo,
tvé jednání, žárlivost, krutost...to mě zabilo.

Nyní na pokraji mých sil se bavíš,
s chutí mě opakovaně zase zraníš.
"Nemůžu tě mít já, tak nikdo jiný",
tvá slova, necítíš ani trošku viny?

Mám strach mít u sebe své přátele,
ty bys ublížil i jim, ptám se nesměle?
Odpověď předem vím, již raději mlčím,
v krvi a bolesti na zemi klečím.

Proč mám být nyní tak ponížena,
byla jsem "úspěšná" žena...
Na škole, v práci, ve vztahu,
nyní se cítím dlouhé měsíce na lehnutí do hrobu.

Ponížení od milovaných lidí bolí,
tak cítím, rány se jen tak nezhojí.
Zda si mě smrt k sobě veme,
mé srdíčko bude vám vždy věrné...

...mám vás moc a moc ráda...