Zvon

Černý závoj hýbe se vpřed,
slza k srdci padá.
Zastaví se, došel dech,
bělostná holubice odlétává.

Vrána místo holubice,
černá místo bílé,
oblaka stahují se dál a více,
do noci vítr kvíle.

V dálce zvon teskně zazní,
jako mrtvých tichý smích,
jako anděla pláč němý,
když tvář zkřiví mu hřích.

Vykvete květ znovu nový?
Či jen zvadlá růže padne...
Bude to tak? Nikdo neví,
a další slza k zemi kane.