Ledové slunce

Střípky z nebezského království
sypou se z ledových střech,
proč nemůžeme projednou,
navěky uzamknout chladný dech?

Rudé růže okolo cest z prachu
uvadly a nikdy více,
údolí zahalil závoj strachu,
a uhasly života poslední svíce.

Samota nocí černých a zemřelých,
pokryté bílým závojem snů,
pohltí prach ulic kamenných,neměnných,
a rozvíří vzpomínky minulých dnů.

Do temné komory krade se chlad,
oči mrtvých soch směřují dolů.
Tvář se jim hroutí jak prastarý hrad,
jako tváře posvátných apoštolů.

Vzpomínky na život zamrzly na rtech,
je někde na světě nebezská brána?
v kameni vytesán je věčný plamen,
u něho umírá zvěčnělá vrána.

Rozbitá skleněná tabule okenní,
hledí na tebe prázdným pohledem.
temnota krajiny-už se nerozední,
slunce je pokryto navěky ledem.