Samotář osudu

Je mi smutno a já pláči do polštáře,
plného večerních snů a zapomnění,
černých dnů se mění v světa slz.

Slzy stékají mi po tváři
a já ve svém snáři,
pátrám po dnech šťastných,
lásky plných.

Teď sedím v autě
a mířím po silnici rychlostí větru.

Slyším hlasy,
zasním se,
a už vidím jen světla reflektorů zář.
A své tělo dávám na pospas (nad hlavou už jen svatozář).
Na pospas osudu,
osudu smrti už neujdu.

Cítím chvilkovou bolest,
která ve chvíli promění se v osvobození.

A má duše už míří ke hvězdám,
kde měsíc nebi ukazuje svou pravou tvář.
Tak skončí život můj,
plný snů vpitých a nevyplněných.

Jsem jen pouhý samotář.