Ještě ne

Už je večer, už se smráká,
slyším tiše zpívat, posledního ptáka.
Strašidelně šumí les,
v dálce štěká nějaký pes.
A já jenom vzpomínám…

Už je tomu dávno,
co koníka jsem měla,
zapomenout jednou provždy,
bych na to moc chtěla.

Byla to klisnička krásná,
pro mě hvězda jasná.
A já bych jí teď vzkázat něco chtěla:

„Och ty moje klisničko milá,
vždy chovala ses jak víla.
Tvoje měkoučká srst,
jak rád po ní přejížděl můj prst!

Tvoje hříva jemná,
zdála se vždy tak temná.
A tvůj ocas vlající,
na nervy mouchám hrající.

Tvoje krásná vůně,
mé srdce teď stůně.
Proč se to muselo stát??

Ta překážka se tam vynořila,
ty do bláta ses ponořila,
ten tmavý jezdec v obleku…
já dala jsem se do breku.

A tys tam jen tak ležela…
A já strašně moc trpěla.
Tvůj namáhavý dech,
Tu uslyšela jsem vzdech.

Co se to proboha stalo??
Mé vyděšené srdce se mě ptalo.

Pak jsi vzdychla naposled
a mně se zhroutil celý svět.
Tvoje mrtvé tělo,
řvát se mi na všechny chtělo.

Cítila jsem jen prázdno a slzy,
prosím ne, ještě je moc brzy!!!
Tys byla moje láska,
Největší koňská kráska.“