Žalozpěv pro malou vílu

Zdá se být tolik křehká,
když víčka jí spánek zamyká,
jen se jí dotknout byl by málem hřích.
Pohladit smí jen zlehka
nesmělá ruka básníka
tichounce ve verších.

Na něžnou šňůrku dechu
hvězdy spící jí na řasách
navlékají svůj stín.
Usnula jen tak v mechu
a na rty jí sedá hvězdný prach
na loži z kopretin.

U nohou leží Ti schoulená
bezbranná malá víla;
vlasy jí splétá pramínek krve.
Pláč rozechvívá jí ramena.
Tisíckrát odpustila.
Umírá napoprvé.

V náruči vydechla Ti naposled
bezjmenná dívka spanilá.
Potichu modlíš se za ni.
V očích jí zmírá celý svět
a zaklíná ji v motýla,
co tiše Ti usnul v dlani.

***

(A do hvězdného prachu
kapky Tvých slz
kreslí její jméno:
Láska...)